Kreativní producentka Julia Pott nám poodhalila pozadí vzniku seriálu i to, jak se vyvíjel její poměrně specifický animátorský styl. Seriál přilákal na domovském americkém trhu v průměru necelých půl milionu diváků na každou epizodu a tvůrkyně v průběhu rozhovoru potvrdila i přípravy druhé série.
Kde se vzala prvotní inspirace k seriálu Summer Camp Island?
Nápad na tento seriál vznikl v době, kdy jsem pracovala jako ředitelka komerčních a hudebních videí v New Yorku. Přestěhovala jsem se z Londýna do New Yorku a strašně se mi stýskalo po domově. Nebavilo mě dělat reklamy a hudební klipy a jednou mi někdo navrhl, abych přišla s vlastním televizním seriálem. Formát krátkých filmů byla přesně ta oblast, která mě bavila. A protože se mi tolik stýskalo po domově, tak jsem přemýšlela, jak tento stesk přenést do obrazové podoby, a tak vznikl nápad, že stesk po domovině je nejčastější právě, když jsou děti na táborech. Tak jsem začala psát seriál pro děti.
Julia Pott: Vyrůstala jsem na seriálech, jako Bojíte se tmy?, Husí kůže, Čarodějnice školou povinné a Buffy, tedy na příbězích z předměstí, která se na první pohled zdají trochu jiná, než ve skutečnosti jsou a skrývají v sobě něco tajemného nebo kouzelného.
Julia Pott, fotografie pochází z Instagram účtu autorky
Jak se vyvíjel původní příběh? Podařilo se váš prvotní nápad rozvinout?
Původní příběh byl o chlapci, který žije ve městě Summer Camp s rodiči, kteří odejdou na koncert Cher do sousedního města. V momentě, kdy jsou pryč, odtrhne se městečko Summer Camp od Ameriky a jako ostrov odpluje na širé moře. Chlapec se pak snaží dostat zpět ke své mámě, která mu moc chybí. Ovšem čím více jsme ten příběh rozebírali, uvědomili jsme si, jak moc špatný nápad to byl, postavit děj pouze na tom, jak děti postrádají své rodiče, takže z města Summer Camp se stal opravdový letní tábor.
Vyrůstala jsem na seriálech, jako Bojíte se tmy?, Husí kůže, Čarodějnice školou povinné a Buffy, tedy na příbězích z předměstí, která se na první pohled zdají trochu jiná, než ve skutečnosti jsou a skrývají v sobě něco tajemného nebo kouzelného. Když jsem dospívala, představovala jsem si, že je všechno kolem mě skrytě kouzelné a že se vše probouzí v momentě, kdy opustím místnost. A tak jsem věřila, že je všechno mnohem magičtější a strašidelnější, než ve skutečnosti bylo. Děti obecně mají kouzelné příběhy rádi, a proto jsme chtěli tuto myšlenku zapojit do našeho seriálu.
Váš animátorský styl je velmi specifický a dobře rozeznatelný od ostatních. Jeví se mi jako velmi originální v dnešním světě moderní a perfektní animace. A proto by mě zajímalo, jak se váš styl vyvíjel?
Moc díky, to ráda slyším. Moje předešlá práce byla hodně ovlivněna východoevropskou animací. Moc se mi líbily vizuální animace a přeměny, ale když jsem se pustila do tvorby seriálu, ukázalo se, že tento detailní styl s velmi tenkými liniemi, není pro dětskou animaci ideální, protože v těchto případech je nutné pracovat docela rychle. Můj osobní styl dělá celá řada prvků, jako jsou například vlnité linie a méně strukturované postavy, které jsou více zploštělé a také více ilustrativní. Měli jsme proto hodně schůzek, na kterých jsme řešili, jak to zachovat.
Julia Pott: Protože se mi tolik stýskalo po domově, tak jsem přemýšlela, jak tento stesk přenést do obrazové podoby, a tak vznikl nápad, že stesk po domovině je nejčastější právě, když jsou děti na táborech. Tak jsem začala psát seriál pro děti.
Ukázka ze seriálu Táborový ostrov – Summer Camp Island. Zdroj: Cartoon Network
Vyžadovalo to výrazné kompromisy z vaší strany?
Můj styl se vyvíjel postupně během práce na seriálu. Ze začátku jsem si myslela, že bychom ho měli změnit, udělat ho více komerční a přístupnější, ale od toho nápadu mě hodně lidí zrazovalo, protože podle nich bylo dobře, že je ten styl odlišný od ostatních. No a pak jsme se přesunuli od pilotního dílu k pracím na pozadí, které dělal Rose Clayton, skvělý britský ilustrátor, kterého mám velmi ráda. A když přišla řada na finální seriál, z počátku jsem si s pozadím nevěděla rady, ale musela jsem to prostě nějak zkusit. A tak jsem se nějakým způsobem dobrala stylu, který se nakonec stal více mým stylem, než byl kdy dřív. A to byl opravdu skvělý pocit, protože se najednou všechno propojilo a já cítila, že kdyby to bylo nutné, tak bych mohla vytvořit celý seriál sama.
Všiml jsem si, že většina z postav seriálu má velké zorničky. Byl to záměr?
Ano, je to tak, mají velké zorničky. Vlastně první pracovní verze Oskara a Ježky byla s malýma očima, což byl v tu dobu můj styl, ale potřebovali jsme lépe vyjádřit emoce, což šlo mnohem lépe s velkýma očima. Navíc po estetické stránce se mi líbí, jak vypadají. Roztomilost je celkem dost důležitá, když vytvářím seriál. Jako dítě jsem ráda sledovala Gremlins a E.T., protože ty postavy byly roztomilé, ale zároveň také tak nějak tragické a plné emocí. Možná byl příběh kolem nich trochu temnější, ale důležité pro mě bylo, že se dívám na postavy, které vypadají reálně.
Julia Pott: Můj animátorský styl se vyvíjel postupně během práce na seriálu. Ze začátku jsem si myslela, že bychom ho měli změnit, udělat ho více komerční a přístupnější, ale od toho nápadu mě hodně lidí zrazovalo, protože podle nich bylo dobře, že je ten styl odlišný od ostatních.
Julia Pott, fotografie pochází z Instagram účtu autorky
Pojďme se zaměřit na celý tým, který pracuje na seriálu. Četl jsem, že se jich na výrobě podílí zhruba 30. Je to tak? Od ostatních lidí, kteří v této oblasti pracují, jsem často slýchával, že jim pomáhají tucty lidí…
Ano, jde o přibližně 30 interních pracovníků, pokud nepočítám exekutivu a ostatní externisty, kteří s tím pomáhají. A když to pak pošleme do Korei, kde máme animátorská studia, tam je tým mnohem větší. Těch 30 lidí tvoří scénáristé, spisovatelé, umělečtí designéři, atd. Velká část týmu přešla do Summer Campu ze seriálu Čas na dobrodružství, protože jsem v tu dobu psala právě pro tento seriál.
Jak dlouho trvá výroba jednoho dílu? Tedy od prvotní myšlenky až po finální dokončení?
Myslím, že to zabere zhruba 8 měsíců. Nikdy jsem o tom vyloženě nepřemýšlela, ale odhadem by tak mělo být.
První série má 20 dílů, budou ještě další?
Určitě přibydou další epizody, momentálně pracujeme na dalších 20 epizodách. Tím se děj seriálu rozšiřuje, přibývají i postavy a tím se dále buduje celý příběh.
Když si vybrali můj seriál, tak mi pár lidí říkalo, že komerční společnosti ničí tvé nápady a dělají z toho něco více komerčního. Jsem ale ráda, že můžu dělat to, co mě opravdu baví. Práce s komerčními společnostmi je prostě realita, ale zase na druhou stranu to dává mnohem více možností, jak dostat svou produkci k širšímu publiku.
Julia Pott, fotografie pochází z Instagram účtu autorky
Co jste se během práce na Summer Camp Islandu neučila? Dočetl jsem se něco o tom „neprodávat se“. Nebo naopak „prodávat se“? Můžete nám to trochu vysvětlit?
(smích) Když jsi mladý, dostáváš od okolí nejrůznější poučky o tom, jak bys měl být v práci nezávislý a nebrat peníze od korporací, jak se nepřizpůsobovat okolním tlakům a dělat si věci po svém…
Když si vybrali můj seriál, tak mi pár lidí říkalo: „Ničí tvé nápady a dělají z toho něco více komerčního, to tě musí mrzet.“ A já na to: „Ne, nevadí mi to. Mám prostor pro práci, kterou mohu oslovit mnoho lidí a osobně jsem tedy velmi ráda, že jsem tu možnost dostala.“ Podle mě je to takové stigma kolem „zaprodávání se“.
Jsem opravdu ráda, že můžu dělat to, co mě opravdu baví. Práce s komerčními společnostmi je prostě realita, ale zase na druhou stranu to dává mnohem více možností, jak dostat svou produkci k širšímu publiku. Dlouho jsem se proti tomu bránila a přála si, aby mě moji vrstevníci za to neodsuzovali ale nakonec to není pocit, že se člověk zaprodává. Psaní pro děti opravdu miluju a nemyslím si, že kdybych psala pro dospělé, že bych dělala něco jinak.
Stručně na závěr – jaká jsou z vašeho pohledu specifika psaní pro děti?
Když píšu pro děti, tak se snažím napojit na jejich myšlení a chápání světa a zabývám se tím do hloubky. Přemýšlím třeba nad tím, jak bych určitou situaci vyřešila, kdybych byla dítě, nebo jakou lekci bych si odnesla. A to mě moc baví a zároveň je to pro mě velmi osvobozující pocit.
Děkujeme za rozhovor.
