Názor: Nová veřejnoprávní instituce má za sebou první týden. Je co slavit?

Za normálních okolností by to byl důvod k oslavě. Vždyť veřejnoprávní instituce Slovenská televize a rozhlas – STVR již vysílá přesně týden. Jenomže na Slovensku ve skutečnosti není co slavit. Nová instituce ještě nemá ani ředitele, ani logo, ani web.

Novým zákonem zřízený Slovenský rozhlas a televize nahradil od 1. července 2024 předchozí instituci Rozhlas a televizi Slovenska. Ta existovala pouhých 13 a půl roku, jelikož vznikla k 1. lednu 2011 sloučením původně samostatného Slovenského rozhlasu a Slovenské televize. Zajímavý je však motiv k těmto rošádám. V obou případech šlo o to zbavit se politicky nepohodlného šéfa televize. V roce 2011 byl tímto způsobem z funkce odstraněn Štefan Nižňanský, nyní se musel poroučet Ľuboš Machaj.

Nedočkavost současných vládních politiků dokládá fakt, že nová instituce vznikla prakticky přes noc. Prezident Peter Pellegrini podepsal zákon zřizující STVR v neděli 30. června, a instituce začala oficiálně fungovat o den později. Tedy extrémně rychle, a čistě formálně. Tato rychlost se podepsala i pod fakt, že nová instituce nemá ani standardního ředitele, ani logo, ani web. Její programy vysílají stejný obsah pod stejnou identitou jako v časech RTVS.

Mezi původní institucí RTVS a novou RTVS jsou jen drobné rozdíly. Prohodilo se první a poslední písmeno v názvu. Ale ten nejdůležitější rozdíl je v osobě ředitele. Televizi a rozhlas už nevede pan Machaj, nýbrž pověřený ředitel Igor Slanina, který je někdejším blízkým spolupracovníkem jednoho z předchozích šéfů instituce Jaroslava Rezníka. A ten byl politicky blízký současné vládní koalici.

Nového řádného šéfa STVR však bude volit až nově ustanovená rada, která vzejde z větší části z vůle ministryně kultury, z menší části z vůle parlamentu, a jednoho člena určí ministr financí.

I tento vývoj ukazuje, o co v případě veřejnoprávní instituce skutečně šlo. Nová vláda v čele s premiérem Robertem Ficem a jeho koaličními partnery měla za cíl toto médium co nejrychleji ovládnout. Nebyl důvod čekat na konec mandátu ředitele Machaje. Vždyť politici z opačné strany spektra panu Ficovi před 13 lety sami předvedli, jak se účelově zřizuje nový veřejnoprávní podnik.

Nicméně je otázkou, zda to panu Ficovi bude vůbec něco platné. Je totiž zjevné, že velká část lidí přestane nová veřejnoprávní média vnímat, pokud budou šířit provládní propagandu. Navíc, už nejsme v 90. letech. Novinářský aktivismus postupně přestává na lidi fungovat. Důkazem je právě Ficova přítomnost v čele vlády, a Pellegrini v prezidentském paláci.

Když tzv. „slušná média“ několik let vyháněla z vlády dva předchozí premiéry Eduarda Hegera a Igora Matoviče, bylo to pod záminkou ukončení „chaosu“ a volání po „stabilitě“. Slovensko se nakonec dočkalo „stability“, ovšem ve jménu Fica a Pellegriniho. Což je trochu jinak, než jak si šéfredaktoři slušných médií představovali.

Ano, Fico a Pellegrini, ještě v kombinaci s kapitánem Andrejem Dankem, to je pro šéfredaktory deníků SME, N nebo portálu Aktuality.sk přímo toxická směs. Šéfredaktoři protificovských médií spíš doufali, že si lidé místo Matoviče raději zvolí vládu pod vedením Progresivního Slovenska, případně dojde ke zvoleni prozápadního prezidenta Ivana Korčoka. Jenomže, Progresivní Slovensko nemohlo vládnout samo, a proto ještě doufalo v partnerství se stranou Petra Pellegriniho. A tam se ukázal obrovský rozdíl mezi přáním a skutečnou realitou…

Právě Peter Pellegrini byl tři roky miláčkem respektovaných slovenských médií. Novináři zmíněných médií mu odpustili všechny domnělé politické hříchy minulosti. Stačilo jim, že Pellegrini navenek působil dojmem, a v zákulisí i jednoznačně dával najevo, že Fica nemusí. Jenomže, to celé byla jenom hra. Fico s Pellegrinim se krátce po volbách zázračně usmířili, a nyní mohou přetvořit nejen veřejnoprávní média ke svému obrazu.

Celý příběh o tom, jak Fico s Pellegrinim obelstili skupinu uznávaných médií jsem záměrně zjednodušil. Nicméně, z pohledu těchto médií a jejich redakcí jde o velmi smutný příběh. Ukázalo se totiž, že přehnaný novinářský aktivismus může vést k přesnému opaku toho, oč usilujete.

Je potřeba připomenout pár důležitých okolností, aby se na ně nezapomnělo. Deníky N nebo SME – a dokonce i sama RTVS – po několik let dávaly ohromný prostor tvrzením, že chaos pod Matovičem je větší hrozbou pro demokracii než Fico. Poslouchali jsme i to, že Pellegrini je velkou nadějí pro budoucnost slovenské politiky. Proto se nedivme, že většina lidí tomu uvěřila.

Vlastně by slovenští novináři měli být spokojeni, když podle jejich dřívějších postojů je na Slovensku mnohem lepší vláda než v časech Matoviče a Hegera. A „slušňák Pellegrini“ je prezidentem. Tak o jakém ohrožení demokracie to mluvíme?!

Aby nedošlo k omylu, předešlý odstavec je myšlen ironicky.

Na závěr se pokusím být alespoň trochu pozitivní. Věřím, že ta opravdu slušná část slovenských médií se do budoucna poučí z tohoto vývoje. Věřím, že šéfredaktoři deníku SME, deníku N, portálu Aktuality.sk a dalších vlivných médií budou prosazovat už jen výhradně poctivou novinařinu ve svých médiích, a vyhnou se velmi škodlivému novinářskému aktivismu.

Současný vývoj nám ukazuje, kam až to může vést.

---