Může být koncesionářský poplatek dobrovolný?

Panuje poměrně vážná a odůvodněná obava, že pokud by lidé nebyli nuceni platit za veřejnou televizi a rádio, tak by jednoduše neplatili. I přesto ale existuje cesta, jak zavést dobrovolné financování veřejných médií bez toho, aby jim to způsobilo existenční potíže.

Vzhledem k probíhající debatě o výši licenčního poplatku ve Velké Británii se často objevuje poměrně jednoduchý argument odpůrců povinné platby za veřejná média, a tím je fakt, že by poplatek měl být dobrovolný. Otázkou ale zůstává, zda by podobné řešení bylo společenský vhodné, a zda by dobrovolnost poplatku nezpůsobila vážné finanční potíže pro média veřejné služby. Panuje poměrně vážná a odůvodněná obava, že pokud by lidé nebyli nuceni platit za veřejnou televizi a rádio, tak by jednoduše neplatili. I přesto ale existuje cesta, jak zavést dobrovolné financování veřejných médií bez toho, aby jim to způsobilo existenční potíže.

Myšlenkou zrušení koncesionářských poplatků se v předchozích deseti letech zabývalo několik zemí, z našeho okolí především Maďarsko nebo Slovensko. V obou případech už bylo rozhodnuto o tom, že televize veřejné služby bude místo občanů přímo financovat stát, ovšem na Slovensku došlo ke stopnutí tohoto opatření ještě předtím než vstoupilo do platnosti.

V obou případech však platí, že ekonomiku veřejných médií si pod svá křídla vzal stát, který jim měl garantovat pevnou sumu vypočtenou na základě podílu z HDP. Stanovení jasného vzorce financování mělo zajistit politickou nezávislost médií veřejné služby na aktuální vládní garnituře. Jak ale ukazuje maďarský příklad, ani tento způsob financování nemusí znamenat, že veřejná média budou názorově nezávislá.

I toto řešení však může paradoxně pomoci veřejnoprávním médiím v očích společnosti. Velká část kritiky médií vůči médiím veřejné služby totiž zaznívá paradoxně od těch, kdo tvrdí, že je nesledují. I přesto jsou nuceni tato média platit.

Pokud má být debata o budoucnosti koncesionářských poplatků jednou úspěšná, neobejde se to bez politického rizika. Případné „zdobrovolnění“ poplatků by tak nemělo být definitivní, a mohlo by být pojato spíše jako několikaletý sociální experiment. Jinými slovy, vláda by měla garantovat určitou sumu prostředků ze státního rozpočtu, aby nedošlo ke kolapsu činnosti veřejných médií. Na další služby by si však veřejné mediální instituce mohly „vydělat“ skrz dobrovolné koncesionářské poplatky.

Uvědomuji si, že tato představa o uspořádání mediálního trhu je utopická. Přináší však alespoň rámcovou odpověď na otázku z titulku, zda může být koncesionářský poplatek dobrovolný.

Související článek: Válka o koncesionářské poplatky v Británii vstoupila do další fáze

---